21 a psychologů i nadále nedostatečná. Důsledkem je skutečnost, že pacienti se ke správné diagnóze a léčbě dostávají s velkým zpožděním. Neléčené disociativní poruchy přitom vedou ke značné morbiditě a mortalitě. Náš příspěvek přibližuje, jak pro lepší porozumění disociativním projevům traumatizovaných pacientů využít tzv. model strukturální disociace. Model strukturální disociace (van der Hart, Nijenhuis, Steele, 2006) je model traumatu vytvořený pro lepší pochopení pacientů, kteří jsou chronicky traumatizovaní nebo kteří prožili týrání v rodině. Je založen na teorii, že traumatizující prostředí stimuluje instinktivnější pravou mozkovou hemisféru, aby předvídala nebezpečí tím, že udržuje zvýšenou ostražitost nebo připravenost jednat. Levá mozková hemisféra i nadále pokračuje „jako obvykle“, tzn. život jde dál, ať se děje, co se děje. Pravá mozková hemisféra se bojí a stydí, ale levá mozková hemisféra si může sebejistě vyvíjet dovednosti např. studenta, sportovce apod. Levá a pravá mozková hemisféra tedy začnou pod tlakem stresu pracovat nezávisleji a tím člověku umožní dělat dvě věci najednou: část osobnosti související s levou mozkovou hemisférou pokračuje v normálním životě, žije dál, jako by se nic nestalo. Část osobnosti související s pravou hemisférou lze považovat za emoční, traumatizovanou část osobnosti, která se připravuje na další hrozbu. Tento model pomáhá obětem traumatu porozumět tomu, proč se v jednu chvíli chovají logicky, racionálně a funkčně, avšak za okamžik se topí v emocích a impulzech. Mohou se díky němu naučit rozpoznávat spouštěné reakce a zahlcující emoce jako svoji traumatizovanou část. Tu část, která pokračuje v normálním životě, se mohou naučit chápat jako zdroj, nikoli falešné já. Model ukazuje, že fragmentace nebo strukturální disociace je instinktivní reakcí na opakované trauma. PÁTEK / 8. 11. 2024 / 10.15–11.45 hod. 30. KONFERENCE DUŠEVNÍ ZDRAVÍ MLÁDEŽE 7.–8. 11. 2024 / Hotel Continental Brno ABSTRAKTA
RkJQdWJsaXNoZXIy NDA4Mjc=