Akutni stavy v dětské neurologii

136 | www.solen.cz očkováním považuje za vzácný až nemožný (Hughes et al., 2006). Onemocnění je dáváno i do sou- vislostí s malignitami, jako jsou hodgkinské i nonhodgkinské lymfomy nebo s užíváním některých léků (penicilamin, kaptopril, danazol) (Havránek et al., 2008). Patogeneze Etiopatogeneze není přesně objasněna, ale velmi pravděpodobně se jedná o autoimunitní me- chanizmus poškození. Svědčí pro to zejména nález antineuronálních protilátek u určitého procenta nemocných a odpověď na imunomodulační léčbu (Bednařík, 2001). Původně se soudilo, že klíčovou roli v patogenezi hraje buněčná imunita. Nyní však přibývá důkazů o významné roli autoprotilátek. Jejich vznik je vysvětlován hypotézou tzv. antigenních (mo- lekulárních) mimiker. Jejich tvorba byla studována zejména u pacientů s GBS, u kterých předcházela onemocnění infekce Campylobacter jejuni . Infekce vyvolá tvorbu antigangliosidických protilátek na základě molekulárních mimiker mezi lipopolysacharidy Campylobacter jejuni a gangliosidy periferního nervu (Doorn van, 2013). Gangliosidy jsou glykos ngolipidy obsažené v buněčných membránách tkání. Největší zastoupení mají v myelinové pochvě, v oblasti Ranvierových zářezů a presynaptických nervových zakončení. Speci čnost této chybné reakce imunitního systému je spojována s různými projevy onemocnění. Protilátky reagující proti GM1g., GM1b. a GD1a. jsou spojovány s čistě moto- rickými příznaky. Protilátky proti CQ1b g. mají zase silnou spojitost s okulomotorickými symptomy a ataxií (Yu et al., 2006). Přesná úloha protilátek proti gangliosidům u GBS stále není zcela jasná. Neznámá je zejména odpověď na otázku, zda mohou tyto autoprotilátky iniciovat proces vedoucí k neuropatii a jsou přímými aktéry primárního imunopatologického poškození, anebo jestli jsou pouze doprovodným jevem jiného (dosud neznámého) chorobného procesu. Protilátky se v případě AIDP navážou na vnější povrch Schwannovy pochvy (na epitop gangliosidu), v případě axonálního typu GBS se protilátky navážou na povrch axolemy v oblasti Ranvierových zářezů, nebo presynaptických nervových zakončeních a aktivují komplement. Tato aktivace komplementu se jeví jako spouštěč vezikulace myelinu. Invaze makrofágů je pozorovatelná do jednoho týdne po výskytu poškození myelinu komplementem. Makrofágy mají za úkol postarat se o odklízení zbytků po vezikulaci myelinu. V případě napadení axolemy dochází dále k oddělení paranodálního myelinu, což vede k poruše vedení nervem a následně paréze svalu. Pokračující axonální degenerace má za následek další invazi makrofágů do oblasti periaxonálního prostoru, kdy se starají o odklízení poškozených částí axonu (Dluhoš, 2014). K rozvoji GBS však dochází pouze u cca 0,1% případů infekcí Campylobacter jejuni . O rozvoji GBS tedy rozhodují speci cké vlastnosti infekčního agens na imunogenetickém pozadí nemocného a podílí se na něm pravděpodobně jak humorální, tak buněčná autoimunita zprostředkovaná T lymfocyty.